Dnešní počasí vypadalo velice špatně. Od rána byly dešťové přeháňky a vypadalo to, že dneska nikam nepojedeme. Ale panička zapracovala a přemluvila velkého páníčka, a tak jsme vyrazili. Tentokrát cesta trvala hodně dlouho. Cestou jsem chvílema spal a chvílema sledoval okolí. Po 2,5 hodinách jsme dorazili do cíle. Vesnička Kladská ve CHKO Slavkovský les. Zaparkovali jsme na parkovišti, rychle jsem musel vyběhnout a označkovat první auto, co tam bylo. Chvilku jsme čakali, protože měli přejet ještě brácha paničky a jeho přítelkyně. Netrvalo dlouho a už tu byli, a tak jsme mohli vyrazit na procházku naučnou stezkou Kladská. Celá stezka vedla po dřevěných, vyvýšených chodníčkách. Ale já jsem stejně po nich moc nechodil. Lepší bylo chodit po trávě nebo po lese. Stezka vedla kolem rybníka a byla tu moc hezká příroda. Skora jako někde na horách v rašeliništích. I když bylo takové ošklivé počasí bylo tu poměrně hodně lidí a hlavně dost němců. Jednou se mi podařilo proklouznout a na jeden německý (starší) pár udělat nálet. Začal jsem na ně radostně skákat, ale oni se moc šťasně netvářili. Za chvilku přiběhla panička a měl jsem po legraci. Tak jsme pokračovali dál. Opravu se mi tu líbilo. Mohl jsem si běhat kam jsem chtěl. Ale zrada - jen tak si běžím, skáču do vysoké trávy u rybníka a najednou se ocitnu ve vodě. Brrrr voda byla studená, ale to jsem moc nevnímal. Snažil jsem se co nejrychleji dostat na břeh. Udělal jsem pár temp a už pro mě sahá záchraná ruka páníčka. Fuj byl jsem celý mokrý. Několikrát jsem se oklepal a šlo se dál, jakoby nic. Stezku jsme prošli asi za 1 hodinu - nebyla moc dlouhá, a tak jsme šli ještě jen tak do lesa. Tady jsem už naštěstí nikam nespadl a celý výlet jsme zakončili v místní hospůdce. Páníčkové si dali palačinky a kafíčka a já skoro utopený jen vodu a pár piškotů. A hurá domů.
Na parkovišti....

Na parkovišti....

....všechno začíná ale i končí
Všude se chodilo po těchto dřevěných cestičkách
Všude se chodilo po těchto dřevěných cestičkách
Bojím, bojím...

Bojím, bojím...

Dneska mě konečně páníčkové vzali na mojí první túru. Jeli jsme zdolat Malý a Velký Blaník. Už od rána bylo krásné počasí - svítilo sluníčko, ale nebylo horko, takže jsem se moc těšil. Cesta autem trvala asi 1 hodinu. Když jsme zastavili na parkovišti pod Velkým Blaníkem vyběhl jsem celý natěšený. Nejdřív jsem šli naučnou stezku na Malý Blaník. Hned ze začátku byla trasa dost náročná - stoupání a stoupání někam vzhůru. Když jsme dorazili do cíle - vrchol Malého Blaníku - páníčkové toho měli až nad hlavu a byli celý ufuněný, to jsem nechápal - z čeho se mohli tak zadýchat? Z toho malého kopečka? Byla tu nějaká zřícenina kaple a uprostřed obrovský smrk a schránka s knihou návštěv. Panička se toho hned ujala napsala tam vzkaz - trochu jsem jí pomohl - aby všichni věděli, že jsme tam taky byli. Pak už byla cesta jen z kopečka dolů. To se šlo samo. V údolí byla malá vesnice a rybníky (ty byly ale vypuštěné - bahýnko bylo ale lepší než voda:o)). Když jsme obešli tyto rybníky vrátili jsme se zase do lesa, kde jsme si dali malou přestávku s občerstvením. Po chvilce odpočinku jsme pokračovali dál. Obešli jsme okolo celého Malého Blaníku. Byla tu opravku moc pěkná příroda. Samý lesy a žádní lidi. Takže jsem mohl celou dobu běhat na volno. Což bylo super, protože nikdo mě netahal a mohl jsem si běhat kam jsem chtěl. Celá trasa naučné stezky byla dlouhá přibližně 5,5 km a končila zase na parkovišti pod Velkým Blaníkem.

Druhý cíl naší výpravy - vrchol Velkého Blaníku. A tak jsme se vydali zase vzhůru. Tentokrát bylo stoupání docela prudké. Hlavně v posledních asi 200m. Ještě ke všemu jsem musel táhnout paničku, protože tu bylo hodně lidí, které bych rád otravoval, musel jsem být přivázaný na vodítku. Po velmi náročném výstupu po kamenité cestě jsme konečně dorazili do cíle. Všichni jsme měli vyplazené jazyky (já jsem ho měl ale stejně nejdelší, i když se páníčkové moc snažili) a museli si trochu odpočinout, aby jsme zvládli poslední náročnou etapu našeho výletu - a to vyškrábat se ještě na rozhlednu. Protože mám krátké nožičky a na rozhlednu vedly velice šikmé schody, panička mě vzala do náruče a vynesla mě až nahoru. Byl to skvělý výtah. Nahoře jsem se necítil úplně nejlíp, byla to totiž hrozná výška. Pořádně jsme se tu rozhlédli do všech světových stran a radši rychle dolů. Tentokrát mě nesl páníček. Musím říct, že pevná zem je jistější než lítat někde v oblacích.Chvilku jsme si tu odpočinuli a občerstvili - já vodou a páníčkové kávou a limčou. A hurá zase dolů. Zpět jsme šli trochu delší cestou po lesní pěšině, aby jsme si to tam ještě užili. A konečně jsme byli u auta a mohli jet domů. Všichni jsme už byli pěkně unavený a uťapkaný. Celou cestu domů jsem prospal. 

Začátek naší první velké túry

Začátek naší první velké túry

S paničkou píšeme do knihy návštěv

S paničkou píšeme do knihy návštěv

...aby všichni věděli, že jsme tam byli
Společné foto s páníčky

Společné foto s páníčky

..... využil jsem hned situace a ukousl paničce kus rohlíku, mňam
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one